The Zero

Inline brusle mám od léta, nikdy předtím jsem na nich nestál. Na ledních teda jo. Na druhou stranu bydlím fakt kousek od Stromovky, a tak když jdu na brusle, jdu rovnou z domova, komu by se chtělo tahat se s batohem. Takže chodím docela často, zvlášť poslední dobou (třeba teď od čtvrtka každý den s výjimkou úterý - ale to je fakt rekord).

Bohužel nám nastal podzim, což obzvlášť ve Stromovce není pro bruslaře úplně ideální. Nejde ani tak o spadané listí, to je ještě v pohodě. Horší jsou malé větvičky a kaštany, ale i tomu se dá vyhnout. Nejhorší z nástrah přírody je déšť. Ono se říká, naprší a uschne, ale pod tím listím pod stále ještě neopadanými korunami stromů to schne pěkně blbě. Tuhle sobotu jsem si připadal jak na ledních bruslích, ne na inlinech.

Zdaleka nejnebezpečnější jsou ale pejskaři. V létě to ještě bylo v pohodě, protože bruslařů bylo spoustu a to i těch nezkušených, takže milí venčící si raději podrželi svého miláčka na vodítku, když se zrovna blížili místům, kudy se na bruslích smí jezdit. Se začátkem září a hlavně po prvním špatném počasí už jim ale otrnulo, na pravidla se zvysoka kašle a tak si psíčci, psíci, psi i čoklové velcí jako kráva vesele pobíhají všude, kde se jim chce.

Začalo to asi před týdnem, kdy mi přes cestu přeběhlo něco menšího. Všechno ještě dobře dopadlo, ani jsem nemusel dělat moc velké úhybné manévry. V pondělí jsem šel se spolubydlící, která má brusle ani ne měsíc, a tak to ještě tolik neumí, a ta musela pro jednoho psa udělat nohama most, protože vyhnout se moc neumí a pejsek byl fakt nešikovnej.

Dnešek ale jen tak něco nepřekoná. Jedu si tak nějak normálně ani ne moc rychle po silnici k Šlechově restauraci, když najednou z ničeho nic z vedlejší cesty pro pěší vystartuje čokl a naběhne přímo přede mě. Jen tak tak, že jsem do něj nenarazil. Tak jedu pomalu dál, raději ho očima kontroluju, a k mému překvapení i přes volání majitele běží ten pes furt za mnou. Tak jsem raději zastavil, to zvíře mě jednou obkroužilo a pak se pokusilo hryznout. Naštěstí neskousnul pořádně a stejně to byly jen kalhoty, ale udělat to ještě jednou, volám pičuríny. Pes nakonec poslech volání páníčka, odběhnul zpátky a já se rozjel. Mazlíček ale ještě pořád nebyl na vodítku (pochybuju, že ho s sebou vůbec měli), a tak se za mnou rozběhnul znovu. Jediné štěstí, že už se k ničemu neodhodlal, šel by na odstřel.

Ať si kdo chce říká co chce, psi kočkám nesahají ani po ocas.