The Zero

Už několikrát jsem někde četl, že napsat svým čtenářům zápisek "Ještě žiju, nebojte se" je horší než nenapsat vůbec. On ten můj RSS kanál z jejich čtečky zmizí spíš, když budu psát blbosti, než když nenapíšu vůbec nic. To je pravda.

Abych se přiznal, raději píšu, že ještě žiju, protože pokud se něco rychle nezmění, brzo se mi stane nějaký úraz s trvalými následky. Byl by totiž jen matematicky přesným výsledkem rovnice života posledních mých dní. (Myšleno co uplynuly, ne těch před smrtí)

Všechno to začalo ve čtvrtek na tělocviku. Jakožto sport jsem si na škole zvolil florbal. Super hra, ale občas musíte dávat pozor, kam běžíte. Já to neudělal a taky to tak dopadlo. Prostě jsem běžel, běžel, no a najednou ležím na zemi. Srazil jsem se s jedním protihráčem, bohužel pro mě on byl menší a tak dostal ránu asi do čela a já to schytal do spánku a pravé části horní čelisti. Vážně jsem z té rány sletěl na zem.

V pátek došlo k "menší" krizi ve vztahu, který ještě pořádně ani nezačal, takže mi z toho nebylo úplně nejlépe.

No a v sobotu se to všechno sečetlo. Praskla mi cévka v oku, takže mi všichni říkají, že si s tím mám někam zajít, mám monokl, bolí mě hlava a ke všemu si mobil stěžuje, že má vybitou baterku. Nabíječka je samozřejmě v Praze.

Jeden by řekl, super víkend.