Jak jsem málem vyhrál dražbu

The Zero, sobota 17. 2. 2007 - 16:24

Včera se konal první maturitní ples Gymnázia Stavbařů, tedy takového toho ústavu, který jsem celých osm let navštěvoval. Chce se říct, že jsem nesměl chybět, ale doma mě učili, že lhát se nemá, takže i zde musím napsat po pravdě, že jsem ještě týden předtím jít neměl. Nakonec jsem ale rád, že jsem šel.

Říct o jakémkoli plesu, že se nepovedl, to může jen hodně velký pesimista, což na mě v žádném případě nesedí. Ples se povedl :). Ale popisovat děj po minutách by byla fakt nuda. Chci jen vyzdvihnout pár událostí.

Nástupy

Prvním z vrcholů plesu bývá standardně nástup tříd. Musím ale říct, že se mi ani jeden (byly dva, kdyby někdo nevěděl ;)) moc nelíbil. Jasně, daly by se najít světlejší momenty, jako třeba chození s velkými písmeny u oktávy B (prima, sekunda... sex, sexta, septima, oktáva, "to už jako máme být dospělí"), ale celkově... no, my jsme je měli mnohem lepší :D. Abych nějak shrnul celkový dojem, oba nástupy mi přišly ve stylu "teď něco děláme, přeskupíme se, zase něco děláme, hurá to nám to jde, akorát tam není žádná myšlenka".

Je fakt, že stejně tak mohl někomu připadat náš nástup, ale s tím už nic neudělám. U toho jsem myšlenku věděl :D.

Koktejly

Jo, to bylo něco. Pivo nemůžu a tak při výběru mezi červeným s colou (nebo colou s rumem ;)) za 40 - 50 Kč a koktejlem za 60 Kč bylo jasno. Nakonec jsem ale raději moc nepil, jsem přece jen chudý student. Měl jsem jen dva - Blue Passion a Tequila Sunrise. Mezitím nějaký panák a pár Cappy.

Blue PassionTequila Sunrise

Oba stály za to. To nejlepší ale ještě pořád mělo přijít. Barmanská show. Ta mě sice taky moc nenadchla, protože flašky létaly po celém parketu, ale o to přece nejde. Nejdůležitější je následná dražba extra koktejlu. Loni jsem se nezúčastnil, ale letos jsem to chtěl zkusit.

Vyvolávací cena: 100 Kč. No fajn, někdo se přihlásil a hned se šlo na 150 Kč. Je to sice trochu skok, kdyby se zvedalo po dvaceti korunách, byla by větší sranda. Tak jsem se přihlásil. Další cena: 200 Kč, což jsem si původně dával jako svůj strop, ale vůbec jsem si to neužil, tak jsem šel až na 250 Kč.

V tu chvíli celý sál ztichnul a nehnul se ani žádný z lístečků do tomboly, pohozených na zemi. Dostavil se nepříjemný pocit, že je něco špatně, který následovalo instinktivní sáhnutí do kapsy, kolik to vlastně mám těch peněz. Dvoustovka, padesátikoruna a nějaký drobný. Tak to bude veselý večer - snad ten koktejl bude stát za to.

Už jsem to pomalu vzdával, byť definitivní prodání bylo ještě v nedohlednu, když se s cenou 300 Kč přihlásil bývalý spolužák maturantů. Tak to by bylo za mnou. Nutno dodat, že když vyhrál, tak se tvářil zhruba stejně překvapeně, jako bych se tvářil já. Třeba na našem plese se koktejl prodal za pět stovek.

Cesta domů

Dalším z velkých zážitků byla cesta domů. Řekl jsem si, že bych si mohl ještě skočit na gyros, který prodávají minimálně do tří ráno. Cestou jsem potkal dvě slečny a jednoho kluka, kteří chodí taky na gympl. Do tercie nebo možná kvarty. Bylo čtvrt na tři. Kam ten svět spěje...

Jedna z oněch slečen je aktivní ve školním časopisu TlachaPost, jehož jsem byl taky kdysi dávno redaktorem, a tak jsem jí byl během plesu třikrát představen editorem a mým bývalým učitelem informatiky v jedné osobě. Nakonec se mě na jméno stejně musela zeptat sama, protože ani jeden z tří plesových pokusů nedopadl úspěšně. Ne mou vinou.

Přesvědčili mě, abych s nimi šel ještě do nějakého baru, a po nahlédnutí skleněnými dveřmi do obsahu místnosti nesoucí jméno kalifornského Malibu jsem rozhodl, že to není nic pro mé půjčené kvádro (já měl svoje v Praze, ještě že je i táta vysokej ;)). Nic nebránilo sladké cestě domů.

To ale stále nebyl konec. Už už jsem chtěl vyrazit do onoho hrozného kopce, který mě stále ještě čekal, když mě oslovila jedna slečna (hádejte odkud šla), zda bych ji nedoprovodil parkem, že se sama bojí. Teda už jsem viděl hodně šílených lidí, ale že by se mnou někdo šel v noci parkem a ke všemu ještě dobrovolně, to se mi ještě nestalo. Cestou jsme zjistili, že chodí na "konkurenční" gymnázium (v Ústí jsou dvě, takže je to jasné), vysvětlili si, že i když všichni tvrdí, že se navzájem nenávidíme, tak vlastně proti sobě vůbec nic nemáme, pomluvili jsme nový název mého bývalého ústavu (Gymnázium doktora Václava Šmejkala), přelezli jedny trubky a nakonec se rozloučili.

Doma jsem pak ráno dostal vynadáno, že nemám číslo. Tak snad příště, možná půjde i na druhý ples v sobotu 26. února. Já rozhodně - na ten jsem měl lístek dřív, než na tenhle.

Zařazeno do kategorie Ústav.

Předchozí: To muselo být znamení

Následující: Další výlet do světa filmu

Komentáře

1. Borek

17.02.2007 18:41:46

To jsi teda zaváhal s tím číslem.. ;)

2. mf

17.02.2007 23:48:13

Kubo, Kubo,
je snad všem jasné, že když chtějí dívky doprovodit, tak nechtějí jenom doprovod.. ;) Třeba na to časem přijdeš.. Jinak ples byl dobrej (mně osobně se líbily i nástupy), už dlouho jsem nepřišel z kalby v půl sedmý ráno.. :) Za tejden se tam budu muset asi taky zastavit..
Jinak k novýmu designu stránek.. No, tamten se mi líbil víc, ale tenhle je taky dobrej, jednoduchej, přehlednej, tak to mám rád.. ;)

3. Lord AgEnT

18.02.2007 12:38:19

proč mi nejde odeslat komentáář? :)

4. Lord AgEnT

18.02.2007 12:38:54

hmm, už, to bylo asi tou kritikou a výhružkou, že ti za to číslo urvu hlavu. :)

btw: proč nepiješ pivo?

Přidat komentář

Jako heslo je to proto, že lze využít magic wand a odpověď se tak bude pamatovat.

Povolené tagy: b, i, q. Bez jakýchkoli atributů a řádně ukončené. URL se převádí automaticky.

Vyžadováno je pouze jméno (proto je zvýrazněné), text, kód (ten zadáváte jen s vypnutým JavaScriptem - jestli ho nevidíte, nemusíte se o něj starat. Poslední věc, kterou formulář vyžaduje, je stisknutí tlačítka Přidat.

* E-mail slouží především k načtení gravatarů. Zobrazovat se nebude.